Obsedantně kompulzivní porucha v dětství
Tato porucha je řazena mezi neurotické poruchy: ve vztahu k dětem a adolescentům specifičtěji mezi úzkostné poruchy. Charakterizovaná je souborem příznaků – obsese (vtíravé myšlenky) a kompulze (nutkavé akty). Obsedantní myšlenky jsou nápady, představy nebo impulzy, které se vtírají do mysli proti vlastní vůli a vyvolávají úzkost, jednak pro své obsahy, jedna pro pocit bezmocnosti, ztráty sebevlády nad vynořujícími se nápady, které nelze ovládnout. Kompulzivní akty jsou opakující se úkony, které pacient musí udělat a které bývají vázány na úzkost z jejich nesplnění, jak dodává psycholog Praha. Snaha zabránit jim stupňuje úzkost.
Základní kritéria:
Podle psychologa v Praze se klinický obraz se významně neliší od dospělých pacientů, kromě obsahů, které bývají spojeny s příslušným vývojovým obdobím (předškolní věk-separace/ mezi 7-8 rokem- působení masmédií / 8-10 rokem strach ze smrti / 8-12 – obavy v oblasti školního výkonu.
Obsedantně kompulzivní chování má vzhledem k vývojovým faktorům svůj vrchol ve 2. roce života, mezi 8-10 rokem a v ranné adolescenci.
OCD obvykle začíná ve středním školním věku a ranné adolescenci, ne dříve než před 8. rokem života. Kolem 6 roku, bývá symptomatika sycena převážně kompulzivním jednáním bez obsedantních myšlenek.
Někdy lze vysledovat spouštěcí faktory mezi které jsou řazeny zatěžující rodinné události.
Děti s obsedantně kompulzivní symptomatikou jsou charakterizovány jako nejisté úzkostné, bez humoru, perfekcionistické, pseudodospělé. Bývají nadprůměrně inteligentní (horší výkon podávají v testech frontálních a exekutivních funkcí – přesouvání zaměření osobnosti, nekdy je nacházen specifický deficit mnestický/ narušena je především paměť pro běžné každodenní činnosti) , projevují rigidní morální normy.
Ve vztahu k rodičům v dětském a adolescentním věku bývá zřetelná tendence zavzít rodiče do ritualizovaného chování (OCD strach o život rodičů).
Vývojový psychoanalytický model má pro tuto poruchu vysvětlení v regresi od oidipovské fáze vývoje. Klasicky popsanými obranami jsou izolace afektu, odčinění a reaktivní výtvor.
Ve vývoji osobnosti bývá popisován předčasný rozvoj ego funkcí s přetrváváním magického myšlení s vírou v omnipotenci myšlenek a zesílený pocit odpovědnosti za poškozující události pro druhé, s tvrdým a často nekonzistentním superegem.
Predispozice k poruše bývá spojována s psychastenickými (a anakastickými) rysy, ale i s pohotovostí k depresivní reaktivitě.
V dospělosti může vést k anankastické poruše osobnosti.
Psychoterapie:
účinné jsou zejména tyto druhy psychoterapie – kognitivně behaviorální přístup zaměřen na vlastní symptomy, psychodynamické směry aspirují na hlubší změny, posílení progresivních funkcí já, zmírnění tlaku nadjá, zlepšení schopnosti diferenciace vnitřního a vnějšího světa.
Rodinná terapie pomáhá ke změnám v uspořádání vztahů a interakcí dítěte s jeho nejdůležitějšími osobami a zmírnění rodinných problémů, stejně jako zmírnění perfekcionistických výchovných postojů rodičů. V těžkých případech je nutná hospitalizace.