Obsedantně kompulzivní porucha v dětství

Tato porucha je řazena mezi neurotické poruchy: ve vztahu k dětem a adolescentům specifičtěji mezi úzkostné poruchy. Charakterizovaná je souborem příznaků – obsese (vtíravé myšlenky) a kompulze (nutkavé akty). Obsedantní myšlenky jsou nápady, představy nebo impulzy, které se vtírají do mysli proti vlastní vůli a vyvolávají úzkost, jednak pro své obsahy, jedna pro pocit bezmocnosti, ztráty sebevlády nad vynořujícími se nápady, které nelze ovládnout. Kompulzivní akty jsou opakující se úkony, které pacient musí udělat a které bývají vázány na úzkost z jejich nesplnění, jak dodává psycholog Praha. Snaha zabránit jim stupňuje úzkost.

 

Základní kritéria:

  • pacient je musí uznávat jako své vlastní myšlenky a nutkání
  • musí být splněna jedna myšlenka nebo čin, kterému se pacient bezúspěšně brání, i když mohou být přítomny i jiné, jimž pacient již neodolává
  • nesmí být samo o sobě příjemné
  • musí se nepříjemně opakovat
  •  

    Podle psychologa v Praze se klinický obraz se významně neliší od dospělých pacientů, kromě obsahů, které bývají spojeny s příslušným vývojovým obdobím (předškolní věk-separace/ mezi 7-8 rokem- působení masmédií / 8-10 rokem strach ze smrti / 8-12 – obavy v oblasti školního výkonu.

    Obsedantně kompulzivní chování má vzhledem k vývojovým faktorům svůj vrchol ve 2. roce života, mezi 8-10 rokem a v ranné adolescenci.

    OCD obvykle začíná ve středním školním věku a ranné adolescenci, ne dříve než před 8. rokem života. Kolem 6 roku, bývá symptomatika sycena převážně kompulzivním jednáním bez obsedantních myšlenek.

    Někdy lze vysledovat spouštěcí faktory mezi které jsou řazeny zatěžující rodinné události.

    Děti s obsedantně kompulzivní symptomatikou jsou charakterizovány jako nejisté úzkostné, bez humoru, perfekcionistické, pseudodospělé. Bývají nadprůměrně inteligentní (horší výkon podávají v testech frontálních a exekutivních funkcí – přesouvání zaměření osobnosti, nekdy je nacházen specifický deficit mnestický/ narušena je především paměť pro běžné každodenní činnosti) , projevují rigidní morální normy.

    Ve vztahu k rodičům v dětském a adolescentním věku bývá zřetelná tendence zavzít rodiče do ritualizovaného chování (OCD strach o život rodičů).

    Vývojový psychoanalytický model má pro tuto poruchu vysvětlení v regresi od oidipovské fáze vývoje. Klasicky popsanými obranami jsou izolace afektu, odčinění a reaktivní výtvor.

    Ve vývoji osobnosti bývá popisován  předčasný rozvoj ego funkcí s přetrváváním magického myšlení s vírou v omnipotenci myšlenek a zesílený pocit odpovědnosti za poškozující události pro druhé, s tvrdým a často nekonzistentním superegem.

    Predispozice k poruše bývá spojována s psychastenickými (a anakastickými) rysy, ale i s  pohotovostí k depresivní reaktivitě.

    V dospělosti může vést k anankastické poruše osobnosti.

    Psychoterapie:

    účinné jsou zejména tyto druhy psychoterapie – kognitivně behaviorální přístup zaměřen na vlastní symptomy, psychodynamické směry aspirují na hlubší změny, posílení progresivních funkcí já, zmírnění tlaku nadjá, zlepšení schopnosti diferenciace vnitřního a vnějšího světa.

    Rodinná terapie pomáhá ke změnám v uspořádání vztahů a interakcí dítěte s jeho nejdůležitějšími osobami a zmírnění rodinných problémů, stejně jako zmírnění perfekcionistických výchovných postojů rodičů.  V těžkých případech je nutná hospitalizace.

    

    Zde je místo pro Vaše názory a komentáře...

    You must be logged in to post a comment.